Rozmarýnem, levandulí, piniemi, šalvějí a divokým horským tymiánem. Ano, zvlášť dobře si to uvědomíte v horách….na skútříku, po cestě z hlavního města, zadem, po staré úzké silnici, serpentinami a výhledy vysoko nad mořem. Hory jsou protkané turistickými cestami, vedoucími vnitrozemím, údolími i po hřebenech, jsou vhodné pro pěší turistiku i pro horská kola a lákají k aktivní dovolené v září, říjnu nebo v květnu. Jak zesílí paprsky sluníčka, na turistiku to není. Globální oteplování existuje, místní hvařané zvýšení teplot potvrzují, i my to potvrzujeme. Před deseti lety v červnu bylo o poznání chladněji.

Vyrážíme. 

KEMP MINA nestojí o nijak zvláštní pozornost. Nemá extra webovky ani super fotky, ani fb stránku. Odpověděli nám měsíc po zaslání dotazu. Víte, sezóna nám teprve začíná dodali omluvně. Ale bezbarierový nájezd do vody máme, stejně jako bezbarierovou koupelnu a záchod. Ta odpověď přišla v pravý čas!Ne zálohu neplatíte, prostě přijeďte, víme o vás. Přijeli jsme tedy, zvědaví, jak tohle dopadne. V kempu nás čekal na recepci  kluk se zasněným  pohledem. Ano, marihuana se na ostrově pěstuje, a prý ..vyberte si, co se Vám líbí… Jemu se líbila Kubovo asistentka. Sympatie byly vzájemné  a i parcela kterou jsme vpodstatě okamžitě vybrali, byla vlastně láska na první pohled … a to jsme ještě nevěděli, jak moc se nám bude líbit i následujících dvacet  horkých dnů. Klimatizace nebyla potřeba, mohutné borovice nad námi, jemný průvan a nádherný pohled na moře chladil a konejšil. Měli jsme kliku. Máme prostorný irský nafukovací stan Vango, testovaný na poryvy větru. Což se hodí, hlavně pokud máte kemp s výhledem na otevřené moře. Kemp Mina je ale schován před živly ve stejnojmenné zátoce a žádnou velikou bouřku jsme tentokrát nechytili. Za dvacet dnů na Hvaru nezapršelo. Ostrov je proslulý největším počtem hodin slunečního svitu v celém Chorvatsku.

Hvařané jsou pracovití, mají v sobě krev benátčanů i němců, jsou si navzájem bratry, setrami, sestřenicemi, tetami a vzdáleně příbuzní jsou si snad všichni navzájem, nakonec na celém ostrově je rodilých hvařanů jedenáct tisíc. Potkáte mezi nimi i modrooké blonďáky jako byl náš recepční a také vdané češky. Ano, dívky odjinud jsou zkrátka čerstvá krev.

DÁTE MI TO ZÍTRA ….Hvařané znají zákon karmy, i kdyby ho neznali. Slyšeli jsme to u zmrzliny, když jsme neměli drobné, slyšeli jsme to u palačinek… Ne, nešlo o velké částky, šlo o princip. To je taková povaha, víte ? Říkali. Do zeleniny nám přihodili hrst pěkných švestek jen tak pro radost, paní při pohledu na Jakuba darovala rajčátka ze zahrady. A když jsem nedala jinak, než že zaplatím, přidala ještě kilo.. Hvařané mají rádi peníze, ale o drobné se nehádají. Vědí, že za něco zaplatíte předem, za něco později…. Mnohem podstatnější je, že se  budete vracet. 

BEZBARIÉROVOST Na ostrově nežije jediný vozíčkář. Se zdravotními problémy se lidé stěhují na pevninu, do Splitu, kde je nemocnice. V urgentních zdravotních případech létá na ostrov vrtulník. Přesto jsou na vozíčkáře připravení stále lépe a několik jsme jich též potkali. Na elektrickém i mechanickem vozíku. Městská pláž – půl kilometru od kempu, je zcela nová a bezbarierová. Vede k ní taková promenádní silnička plná lidí, kočárků, in line bruslařů, koloběžek a skútříků. My se koupali na pláži v zátoce u kempu. Byla to kličkovaná mezi dekami a spícími lidmi, ale odměnou bylo hladké rovné písečné dno a velmi pozvolný přístup do moře vhodný i pro děti a neplavce.

TRAJEKT Jadrolinija je víceméně bezbarierový, ale svá specifika to má. Třeba velmi vysoký práh k výtahu, přes který vás musí přenést posádka. Jiný  typ lodi nabízí pojízdné schody, kde vás opět ochotná posádka o čtyřech silných chlapech doveze do patra, kde strávíte dvě a půl hodiny cesty ze Splitu do přístaviště Starý Grad. Klíčem k tomu v klidu zvládnout trajekt,  je už při zakoupení lístků důrazně hlásit vozík, vystoupit včas z automobilu a nastupovat jako “chodící”, protože v autě zůstat z bezpečnostních důvodů nesmíte. 

A teď tedy O STANOVÁNÍ

Kdepak. S klidným svědomím to doporučit nemůžu. S Jakubem. Nebo s jiným takovým Jakubem. Plachta stanu je tenká.Tak zoufale tenká ….A Epileptický záchvat zní hrozně, obzvlášť  ve tmě.…Vstáváte v noci slepí a ze země, chytáte se těch plátěných stěn a ony před vámi pružně uskakuji…. Je chladno. Vrávoráte, zakopnete o zip. A všechno, všechno se zoufale rozléhá. Kubásku potichounku, šeptáte zoufale… a slyší to celej kemp. K tomu ty krámy kolem Kuby… jeřáb, postel, podložky, vozíky, speciální záchod.. cítíte se trochu jako osel s nákladem na krávu.Ne, opravdu nikdo zpočátku nerozumí tomu, proč to děláte …

PROČ TO DĚLÁME ? Protože s bezbariérovým ubytováním je často potíž. Jak už jsem na začátku psala, byli jsme tu před deseti lety. Tenkrát jsme si půl roku dopředu zaplatili přízemní apartmán a na místě dostali třicet schodů navíc. Někdy v té době se mi v hlavě začal rodit plán jezdit s Jakubem  raději pod stan.Ano i stanování má svá pro a proti. Ale bejt dvacet čtyři hodin na vzduchu je omlazující, snídat, obědvat i večeřet v plavkách je osvobozující a spát na zemi a vařit venku může být dnes už i komfortní a příjemné. 

Kromě toho, naše zkušenost s lidmi je  fantastická a to především s těmi ze západních zemí. Jsou ochotní, vstřícní, nápomocní, lidští a přátelští. A také přirozeně respektující soukromí. Jakubovi na paddelboardu mávali ze břehu, zvedali palce a radovali se s námi. Úsměv, pozdrav, slušnost nikoho nic nestojí, přesto svět a dovolenou dělá o moc krásnější. 

Každý má luxus jinde …

Pro mně je luxus být dvacet metrů od přílivu a odlivu, větru a vodní tříště, být součástí všech přírodních živlů  …dýchat sůl, plavat kdykoli se mi zamane a dívat se, jak je Jakub ležící, spící, sedící … a zářící.