Je to pryč

Je vedro. Dala jsem Kubiho k volantu a že natřu ten stůl, zatímco si bude hrát. V garáži je chladno a to je prima dneska, no ne? Pustila jsem muziku, sedla si na chvilku vedle něj, na místo spolujezdce. Dělávali jsme to takhle a měl to vždycky moc rád. Tak kam jedem Kubi? Kuba za volantem se na mě tázavě podíval. “Snad víš, že nikdy nebudu řídit, ne? “ Odpovídal mi jeho pohled. A mě, matce na věky věků amen, to došlo. Nikoli poprvé. A ne naposledy.

Je to pryč. Je to nenávratně pryč, ta hra na JAKO. Jako, že jedeme daleko, jako, že řídíš úplně sám, jako, že mi vaříš kafíčko a taky ten láskyplný výraz u toho. Díval ses na mě přísně, přesně tak, jak to odpovídá tvému věku. A to mě těší. Jenom… Je to těžší o moc těžší. Já nevím Kubi. Odpovídám na jeho nevyřčenou otázku CO TEĎ BUDEME DĚLAT a můj výraz odpovídá mému věku. Mé krizi středního věku. Já nevím.....