Člověče, já se nemůžu pohnout

Ty taky ne viď? Kuba se na mě výmluvně podívá. Víš, co by bylo nejlepší? Kdybych tu já teď zůstala ležet a ty si mohl vstát. Nejlepší by bylo, kdybychom mohli vstát oba, opravujeme mě Kuba pohledem. Mimochodem…

Umíte německy? Umíte anglicky? A umíte telepaticky? U nás na ostrově je to úřední jazyk.

V příštím životě budeme muzikanti Kubi, pokračuju v konverzaci. A Kuba se na mě podívá tak, že se mi oči zalijou horkýma slzama. Nemusela jsem měnit hodnoty, když se mi Kuba narodil. A vite proč? Protože jsme věděli prd. Není to tak jednoduché s těma diagnózama na první dobrou a ani na druhou dobrou to není tak jednoduché. A potom, co diagnóza říká o hodnotě člověka? Nic. O hodnotě člověka neříká vůbec nic. Kdepak. Kuba mě nepolepšil. Je to spíš tak, že co mě nezabilo, to mě přizabilo. Hranice mezi tím, co tě posílí nebo zlomí je tenká. A blbě dopadnout znamená přestat věřit. Jenomže, ta celá ta hra je o tom. Takže, když není síla, odpočiň si mami. Ale nevzdávej to. Není co vzdávat. Je to takové, jaké to je. Nevysiluj se tím, jaké by to mělo být.