Víte, že jste hrdinka?

Zeptal se mě dneska pán ve výtahu na Floře.

Zvedám zrak od joystiku električáku Jakuba a dělám překvapenou. To mě nenapadlo, odpovídám ne příliš přesvědčivě…

Chtěla jsem se jenom dobře vdát, víte pane?

Žiju prostě.

Jste hrozně silná..

A málem mě pohladí po hlavičce.

Napadne mě, že od té doby co vymysleli peníze, není třeba soucitu. Není třeba být tak silný..

Klidně si necháme pomoci, víte?

A vůbec…

Čí je ta síla?

Lano, co k nebi nás poutá?

Nebo lexaurin?

Kombinace obojího?

Jsem vyčerpaná a vyhořelá.

Od sedmadvaceti se starám, krmím a přebaluju.

Nemám sílu zvednout lžičku k Tvým ústům Kubo z duba…

ani k mým.

Není to tvoje vina.

Není to moje vina.

Je to takové jaké to je.

Na ostrově utrpení se prostě člověk dřív, nebo později zblázní,

ikdyž cvičí jógu a objíždí ostrov na paddelboardu.

Co vidím je, že zatímco kolem nás se vše vyvíjí,

roste a měni v pohybu, my se zhoršujeme… kdepak není to lehké.

Nefouká.

A když, tak protivítr…

Je to mor pro plachetnice jako jsem já…

Vyndám z mrazáku pět ledových srdcí, roztříštím je mixérem, hodím do kefíru s mátou a vypiju na Ex.

Je Jakuba miláčku …máš svátek. A já bych byla přesně dvacet let vdaná, kdybych osmnáct let nebyla rozvedená.

Tak na zdraví. Na Tvoje Kubo.